Vůně jídla, teplíčko u kamen, pes, kočky i babičky v jednom pokoji… a řádění na sněhu s rozbitou nohou. Vánoce na Lounsku před šedesáti lety
Lounsko – Vůně cukroví, zmrzlá okna, pomalovaná mrazivými květy v ledové ložnici venkovského domku u babičky, tlustá naducaná peřina, ze které šel v té zimě vystrčit jen nos, ale také doba dětských radostí, klidu, celodenní zábavy a čekání na dárky – takové byly Vánoce zhruba před šedesáti lety v Úlovicích u Ročova na Lounsku. Paní Milena Liptáková (68) na ně dodnes s radostí a láskou vzpomíná. I když si tehdy i třeba při sáňkování divže nezlomila nohu – úlomky kosti zarostlé ve svalu jí našli lékaři až při jiném zákroku po dalších mnoha letech. „Přesto to byly krásné Vánoce, doba dětství, bezstarostnosti, nadšení, jsou to prostě nádherné vzpomínky,“ říká Milena Liptáková.
Začalo se brzy stmívat, kapři plavali v obřích kádích a už se to blížilo
„Tehdy mi bylo asi osm, deset let. Byly jsme tenkrát holky z Prahy a na vánoční svátky a prázdniny jsme jezdily vždy na venkov k babičce Nandě a prababičce Kristýnce sem do Úlovic,“ vypráví paní Milena pro naši redakci. „Tenkrát to byl úplně jiný svět – velké město a naopak venkov. Pamatuju si ty obrovské rozdíly. V Praze se najednou začalo brzy stmívat, večer se rozsvěcovaly petrolejové lampy. V obřích kádích přímo na ulici se začali prodávat kapři – uvnitř jich plavaly stovky, prodavač je vytahoval síťkou a vždy na místě zabil na špalku. Všude bylo plno krve, šupin a rybího zápachu. Desítky lidí čekaly ve frontě se síťovkami, všichni přešlapovali, v chladném vzduchu se jim kouřilo od úst… Pro nás byla tato doba signálem, že už hodně brzy, jen za pár dní, vyrážíme k babičce na Vánoce. Přijeli jsme do Úlovic, všude bylo bílo, velké hromady sněhu, ve vesnici nikde nikdo, oproti Praze všude ticho, dům promrzlý, babička topila jen v kuchyni, jak se tehdy běžně dělalo,“ říká paní Milena.
Promočené vytahané tepláky, ale všichni zdraví a spokojení
Do Úlovic se vždy vypravila se sestrou Hanou a sestřenicí Táňou. „Byly to vždy krásné zimní prázdniny plné pohybu a dětského blbnutí. Celé dny jsme všichni lítali venku, místní děti, děti z města, všichni dohromady. Byly to takové ty opravdové zimní časy, plno sněhu, bruslili jsme na zamrzlém rybníku, dlouho do tmy, často s baterkou na krku. Anebo sáňkovali z prudkého kopce – tak těžkého, že kdo nestihl včas zabrzdit, skončil v potoce. A že se to častokrát stalo – klouzačka vedla z návsi až k potoku. Vraceli jsme se mokří, promrzlí, ve vytahaných a promáčených teplákách, ale přitom jsme byli zdraví a spokojení,“ směje se paní Liptáková.
Sáňky rohačky mě nabraly na rohy…
Jednou jí ovšem zrovna moc do smíchu nebylo. „Z hlouposti jsem chtěla zabrzdit rozjetého kamaráda, ale on jel moc rychle a jeho sáňky rohačky mě nabodly do nohou tak silně, až jsem odletěla stranou. Hrozně to bolelo, ale nebulela jsem, vší silou jsem to držela v sobě, aby se mi jiné děti nesmály. Pak jsem přišla domů, babička mě sprdla za roztrhané oblečení, kalhoty i punčocháče, a pak uviděla ty krvavé díry v noze. Otřela mi slzy, hned přestala hubovat. Rány vypláchla francovkou a vše pořádně zavázala obvazem, aby krev už netekla. Až po dalších pár letech, při rentgenu zlomené nohy po jiném úraze, se mě lékař ptal, odkud se tam vzaly ty malé úlomky kostí zarostlé v lýtkovém svalu,“ vzpomíná paní Milena.
Všichni se přišli ohřát, i pes a kočky
A pak vždycky během těch krásných bílých zim, na které člověk dnes tak rád vzpomíná, přišel Ježíšek. „Měli jsme ozdobený stromeček, pod ním dárky, všechno svítilo, celý dům voněl smaženým jídlem a cukrovím, také zvláštní vůní jemně čadících františků, u stromku byly naše babičky, ale i třeba pes Bobík a několik koček, všichni se přišli pěkně ohřát… I ten náš ledový spací pokoj byl na Štědrý den a večer pěkně vytopený,“ směje se paní Milena. „Vždycky jsem si říkala, potom, když už jsem byla trochu větší, jak to všechno tak rychle babička stihla udělat, nazdobit, připravit, zabalit, jídlo nachystat, zatímco my jsme byly s děvčaty odpoledne dvě tři hodinky venku,“ vzpomíná.
Tlustou duchnu a pěknou pusu od babičky
„A pak večer po nadílce jsme ještě dlouho seděly s babi v kuchyni, hladily kočky a Bobíka a babi vyprávěla o svém dětství, jaké měli Vánoce oni, když byli mladí, jak byli chudí, ale měli se rádi, jak si pomáhali všichni ve vsi, aby přežili tehdejší válečné časy. Pak nás uložila pod velkou tlustou peřinu duchnu, dala nám pusu na dobrou noc a my tři holky jsme krásně spaly v pokoji, který už byl ráno při probuzení zase ledový, tak jak to při správné české venkovské zimě má být,“ směje se paní Milena.
Vánoce mohou být hezké i dnes
Dětství u milované babičky se jí tak líbilo, že se po nějakém čase už jako dospělá z Prahy přistěhovala do Úlovic natrvalo. Ve vesnici nyní už řadu let pracuje v různých občanských spolcích, stará se o tamní děti, hraje s nimi divadelní pohádky, nebo také třeba zkrášlují okolí či uklízejí nepořádek z přírody a podobně. „Ty časy dětství byly možná zdánlivě krásnější než dnes, ale to se tak asi zdá víceméně všem lidem, protože své vzpomínky si vybavují tehdejšíma dětskýma očima, dobou mládí, radosti a bez pozdějších dospělých starostí. Ale i teď se setkáváme u nás v obci v čase vánočním u zdobení stromku na návsi, ochutnáváme cukroví, připíjíme si svařeným vínem, zapalujeme od betlémského světla své lucerničky. Takže Vánoce mohou být pořád hezké. Tak ať jsme všichni zdraví, šťastní, spokojení! A nejlépe pořád mladí, kdyby to šlo,“ směje se paní Milena Liptáková.
(ilustrační foto nahoře: pixabay.com)
