Za dveřmi šustil papír, do pokoje jsme mnoho dní vůbec nesměli vstoupit. Vánoce před 120 lety v rodině slavného lounského rodáka
Louny – Narodil se v Lounech, pak jako roční batole z města zase nadlouho zmizel a znovu se do něj krátce podíval, až když mu bylo skoro čtyřicet. Do konce svého života pak podle dostupných zdrojů do rodného města zavítal už jen jednou. Přesto je to jeden z nejslavnějších rodáků, v Lounech je po něm pojmenováno divadlo. Jaroslav Vrchlický, důstojný a obdivovaný český literát, se ve své bohaté tvorbě občas věnoval i atmosféře a času vánočnímu.
Přičarovat dětem štěstí
Používal pěkné důmyslné obraty i zajímavá neotřelá slova. „Jak básník slyším tiché ptačí pění a cítím duši lesa stoupat z vřesu… divizny zřím zlatem kvésti… a myslím… jak přičarovat dětem svým kus štěstí,“ skládal své myšlenky, představy a rýmy například v básni Štědrý večer. „Zem jak by liliemi zkvětla, kam sníh pad, tam se zachytil; bůh úsměv v tvářích, v oknech světla, a v nebi hvězdy rozsvítil,“ veršoval zase ve skladbě s prostým názvem Vánoce.
Kouskem uhlí jsme namalovali čárky na dveře…
Jak vlastně Vánoce u Vrchlických probíhaly doopravdy? Takto na ně vzpomínala jeho dcera Eva, která později šla v otcových stopách a zůstala věrná umění – působila jako publicistka, spisovatelka, básnířka, ale i jako herečka, byla to členka souboru činohry Národního divadla v Praze. „Štědrý večer patří dětem, to byla zásada naší rodiny, kterou uplatňoval i tatínek. Hned po Mikuláši jsme vzali kousek uhlí a namalovali na dveře tolik čárek, kolik ještě zbývalo do Ježíška. Potom jsme každý den jednu odmazávali,“ popisovala atmosféru v rodině v době kolem roku 1900, kdy jí bylo přibližně dvanáct let, i první způsoby odpočítávání coby předzvěst u dnešních dětí velmi oblíbeného „adventního kalendáře“ s okénky a čokoládou.
Zapovězený pokoj, tiché hlasy, šustot papírů…
„Několik dní před Štědrým večerem nesměli jsme vstoupit na krok ani do salonu, ani do tatínkovy pracovny, kam se donášely balíčky, odkud byly slyšet tiché hlasy a šustot papírů. Pro nás děti to bylo velmi vzrušivé a rozčilující a nebylo možné setrvat při žádné práci, jak jsme na to museli pořád myslet,“ vzpomínala Eva Vrchlická už jako dospělá žena v záznamech Československého rozhlasu, natočených v roce 1937.
Přijde Ježíšek a k tomu mám i svátek
A pak nastal kýžený Štědrý večer. „Za okny se již šeřilo, v pokoji poskakoval odlesk plamenů z kamen a já jsem věděla, že za chvíli přijde Ježíšek a že mám i svátek, a jako dívka jsem si říkala, že tolik štěstí snad ani neunesu,“ vyprávěla Eva Vrchlická. Její vzpomínky odvysílal Český rozhlas Sever v roce 2009, pořad s názvem Vánoce u Vrchlických připravil redaktor z Loun a Ročova David Hertl.
Po nadílce a rozbalování přišly na řadu básničky
Potom už nadešla pomyslná hodina H. „Zazvonil zvoneček, obě křídla mohutných dlouhou dobu zavřených dveří se rozlétla, uprostřed velkého pokoje zářila jedle vysoká od podlahy až ke stropu, zatížená ovocem a cukrovím. Na stolku, židlích i na zemi kolem stromku byly rozloženy dárky a tatínek s maminkou uvedli každého z nás tří sourozenců k hromádce s jeho nadílkou,“ popisovala Eva Vrchlická. Až po nadílce šla rodina ke slavnostní večeři. Přítomna byla také babička, děti občas během pozdějšího večera podle jejích vzpomínek také recitovaly dalším členům rodiny básničky. Blízcí lidé u vánočního stromku si tehdy museli zajistit zábavu a „kulturní program“ sami. Rádio nebo televize, tyto pojmy tehdy ještě nikdo neznal a sledovat pohádky na obrazovce, to si v tehdejší době, přitom jen sotva před sto lety, asi nikdo neuměl vybavit v mysli ani v rámci těch nejdivočejších představ z říše sci-fi.
Louny, Čistá i Příbram
Rodina Jaroslava Vrchlického bydlela v Praze, kde její členové strávili i největší část svých životů. V rodných Lounech pobýval slavný spisovatel jen zcela minimálně. Z bližších regionů rád jezdil také do Čisté u Rakovníka nebo do Příbrami – tam všude také měl příbuzné a motivy z těchto oblastí se promítly i do některých jeho děl, takže i v těchto místech jeho památku často připomínají. Rodinné vztahy u Vrchlických byly trochu složité a byly poznamenány bohémským způsobem života v tehdejších uměleckých kruzích zejména ze strany jeho manželky, a tak se i často spekulovalo, že slavný autor není skutečným otcem zmiňované Evy. Vrchlický se kvůli této situaci velmi trápil a postihly ho rovněž i vážné zdravotní problémy. „Za trochu lásky, šel bych světa kraj…“ toužil po klidu a štěstí i ve své dnes asi nejznámější básni. Všechny děti však přijal za svoje a dokázal jim vždy připravit tak pěkné Vánoce, že na ně i po letech rády vzpomínaly – jak dokládalo vyprávění paní Evy.
Zvony znějí, světla hoří, Vánoce!
„Můj duch zas tone v blaha moři, vzdech srdcem táhne hluboce, a zvony znějí, světla hoří – ó Vánoce! Ó Vánoce!“ hlásal ve své poezii vzletně Jaroslav Vrchlický. Tak ať u vás doma letos o svátcích hlavně nic nehoří! Nebo jen to, co sami chcete – příjemný oheň v kamnech nebo krbu, anebo básnicky řečeno plamínek radosti ze společných rodinných chvil. Přejeme všem čtenářům krásné svátky!
(ilustrační foto nahoře: děti při vánoční nadílce v měšťanské rodině v době kolem roku 1900. Kulturní program a společnou zábavu na celý Štědrý večer museli členové rodin vytvářet sami, pohádky vysílané v televizi ani v rádiu tehdy ještě neexistovaly. Foto Východočeské muzeum Pardubice)
ČTĚTE TAKÉ: Zapomenutá dramata: drsná smrt muže, jehož hudba patří k symbolům českých Vánoc
