Je to náročné i pro mě, někdy se zalezu někam vybrečet, říká Milena Liptáková. Na Lounsku odříkala už tisícovku smutečních proslovů
Louny, Úlovice – Tisícovku smutečních proslovů už má za sebou paní Milena Liptáková (66) žijící v Úlovicích. Má tři děti, tři vnoučata, několik domácích zvířat, stará se o maminku, které je skoro devadesát. Kromě mnoha dalších aktivit už řadu let pracuje v neobvyklé profesi: provází pozůstalé při obřadech posledního rozloučení ve smuteční síni v Lounech. Většinou je to právě ona, kdo v nelehké atmosféře při loučení se zemřelým vystupuje jako řečník, vzpomíná na člověka, který odešel, uklidňuje smutek rodiny. Mnoho našich přátel a členů rodin z Lounska, kteří už tu s námi nejsou a na které vzpomínáme nejen při dušičkách, svým procítěným projevem vyprovodila na poslední cestu.
Jak jste se dostala k profesi smuteční řečník?
Byla to víceméně náhoda. V novinách jsem zahlédla inzerát, že hledají řečníka do obřadní síně. Takto to bylo zformulováno a původně jsem si myslela, že budu pomáhat při vítání občánků, jubileích, svatbách a podobně. Nakonec se z toho ale vyklubalo pronášení smutečních řečí na pohřbech. Řekla jsem si, že to i tak zkusím. Majitelé mi dali jedno parte, podle kterého jsem si měla na druhý den připravit smuteční projev. Ten jsem udělala formou životního příběhu, sehnala si k němu ještě nějaké další informace o zesnulé paní a potom jsem vše nanečisto zpaměti odříkala před majiteli a zaměstnanci firmy. Když jsem skončila, bylo chvíli ticho, ale pak mě prakticky hned přijali.
Jak dlouho v této roli už působíte a kde?
Jako smuteční řečník vystupuji už šestnáct let. Mým hlavním působištěm je obřadní síň pro poslední rozloučení v Lounech, ale během těch roků jsem pronášela i projevy při pohřbech na mnoha hřbitovech venku pod širým nebem v celém okrese Louny. Jezdili si pro mě také z obřadní síně Vysočanské zahrady a vedla jsem i pohřby v Mostě, Kadani, v kapli v Postoloprtech a na dalších místech.
Jak dlouho se připravujete na proslov, odkud berete informace o životě zemřelého? Konzultujete to s rodinami, nebo se postupuje nějak jinak?
Ano, důležitá je konzultace s rodinou, to je samozřejmé. Nemohu si do textů sama bez vědomí rodiny nic „vymýšlet“. Délka projevů je různá, každá rodina si to přeje jinak – někdo chce delší vzpomínání, někdo jen krátký proslov do pěti minut, někdo dokonce vůbec žádný. S pozůstalými rodinami se obvykle před obřadem scházím v potřebném předstihu, buď je schůzka u nich, někdy jsme se domlouvali i u mě doma. Když v této fázi někdy nastanou smutné momenty a emotivní okamžiky, což je pochopitelné, snažím se co nejvíce členy rodiny uklidňovat, vycházet vstříc, někdy třeba při hovoru i pomůže úplně změnit téma a bavit se chvíli úplně o něčem jiném.
Co vás na této roli baví, co naopak vůbec netěší? Jak zvládáte obecně smutnou atmosféru a emoce, které na pohřbech panují?
Každý obřad je jiný, i většina představ každé z pozůstalých rodin. S rodinou se vždy nejdříve osobně sejdu, dozvím se důležité informace, zjistím, co a jak by na obřadu chtěli. Doma vše v klidu promyslím a pak to sestavím do proslovu. Někdy používám i verše, některé cituji od klasiků, jiné skládám i sama. Snažím se, aby každý obřad byl originální, jedinečný, co nejlépe vystihl osobnost zemřelého i přání a vzpomínky rodiny. Snad jen o tomto by se dalo v určitém významu říci, že mě baví, jak jste se ptal – taková jakoby tvůrčí stránka té smuteční události. Baví mě ještě také pracovat v kolektivu svých kolegů. Je nás celkem osm, jako řečnice jsem teď sama, ale všichni se snažíme vše dělat precizně a odpovědně ke spokojenosti pozůstalých rodin. V tom týmu se cítím dobře.
A co vás vůbec netěší a jak zvládáte atmosféru na pohřbech?
Je to samozřejmě velmi náročné na psychiku. Stává se, že se loučíte i ještě s úplně mladým člověkem, který měl život před sebou, nebo dokonce i s malým dítětem. Nebo také jde o někoho z vašich přátel či známých. To jsou asi nejtěžší momenty při této práci. Je pro mě těžké to zvládnout a vydržet a některá rozloučení mám v sobě uložená i po letech – vzpomínám si například na pohřeb teprve tříleté holčičky nebo na obřad po tragické nehodě u Panenského Týnce, kde zahynul větší počet lidí a většina z nich byla z Postoloprt. Na místě se ale musím soustředit, musím zvládnout emoce pozůstalých i svoje, a teprve po obřadu se zalezu někam vybrečet, nebo jdu doma na procházku se psy, což mě uklidňuje a vrací energii.
Pracujete jako zastupitelka v Ročově, věnujete se i amatérskému divadlu, vedete k němu i děti z obcí a školek, pokud vím. Pomáhají vám zkušenosti z divadelní činnosti i při řečnictví na obřadech? Mám na mysli hlavně práci s hlasem, ta určitě není snadná zvláště před větším počtem lidí…
Ano, ty zkušenosti z divadla, i když samozřejmě proti jiným lidem z uměleckých oborů já mám jen velmi malé, určitě pomáhají při hlasovém projevu i jinde – včetně řečnictví. I v úloze smutečního řečníka je pořád co se učit, vylepšovat, pracovat s hlasem, různě měnit intonace, dělat pauzy a podobně. Vedla jsem obřady i při různých svých zdravotních problémech, po nemoci hlasivek, po operaci zubů, nebo i s vysokou teplotou kvůli nějaké náhlé chorobě. Domluvený smuteční obřad ale samozřejmě nemůžete odvolat, ani ho odložit na jindy, až vám třeba někdy bude líp. Vše je potřeba zvládnout tak, aby poslední rozloučení proběhlo důstojně.
Děkuji za rozhovor.
ČTĚTE TAKÉ: Zapomenutá dramata: dvacet lidí se utopilo mezi ledovými krami na Ohři v Košticích
(na snímcích: Milena Liptáková v kostýmcích při pracovních schůzkách a úplně dole v soukromí, kde to má ráda – při procházce v přírodě se psy. Foto: archiv Mileny Liptákové)
