Zapomenutá dramata: Jeník z Veltěž přinesl do Loun ovčí kůže s blechami, maminka zemřela na mor
Louny – Kateřina Viktorinová z Veltěž měla malého synka Jeníka. Ten ve vsi pomáhal ovčákovi Řehořovi a v červnu 1714 přinesl do Loun do města několik ovčích kůží. Kateřina pracovala jako pomocná síla u lounského kožešníka Jiřího Pergnera. Právě k němu chlapec kůže přinesl. Z nenápadného, skoro každodenního úkonu se ale tentokrát stala rozbuška, která poznamenala město a život v něm na řadu následujících měsíců.
Dcera nesměla do domu, musela žít ve stodole
V ovčích kůžích byly totiž velmi pravděpodobně blechy, infikované bakteriemi moru. To byla ve středověku obávaná nemoc, kosící lidi po desetitisících. Řádila hlavně ve městech, uzavřených mezi branami a hradbami a oddělených od okolního světa, v nichž se na malé ploše shromažďoval velký počet lidí. „Kateřina Viktorinová byla jedna z prvních obětí nákazy. Brzy zemřeli i dva synové kožešníka Pergnera. Jeho dcera onemocněla také. Podle tehdejšího nařízení musela být od dalších členů rodiny izolována. Nesměla být ve společném domě, ale musela být umístěna celý čas ve stodole, nikdo z rodiny za ní nesměl chodit,“ popisuje historik Karel Mareš v knížce Louny – historie – kultura – lidé, kterou vydalo nakladatelství Lidové noviny v roce 2005 v rámci edice Dějiny českých měst.
Dveře a vrata zatlouct prkny, u domů stojí stráž
Město postupně přitvrdilo svá opatření o „karanténě“. „Nejvíce postižené byly na počátku domy měšťanů Pergnera a Pařiboka. Na tyto rodiny byl uvalen zákaz vycházení. Všechny vstupní dveře a vrata byly zatlučeny prkny, na dodržování zákazu dohlížela stráž,“ popisuje Karel Mareš v uvedené knížce. Kdo by se postavil strážným na odpor, toho mohou hned na místě fyzicky ztrestat. I když se v té době všichni báli nákazy jako čert kříže, špetku snahy o dobročinnost a pomoc aktuálně nemocným lidem tehdejší městské orgány v sobě přece jen našly. Umožnily podávání jídla oknem do domů obou nemocných rodin a poskytly jim i určitou menší částku peněz z obecní pokladny. „Když přežijí, vrátí to,“ popsal lakonicky tehdejší usnesení Karel Mareš.
Za jeden rok zemřela pětina obyvatel Loun
Pár zatlučených prken na dvou domech ale k vyřešení problému nepomohlo, mor se šířil minimálně stejně rychle jako o pár stovek let později koronavirus. Opatření zesilovala. Z matrik vyplývá, že v roce 1714 zemřelo v Lounech 410 lidí. To byla pětina tehdejších obyvatel. O rok později už bylo po epidemii a zemřelých bylo jen 33. V červenci 1714 se do řešení situace v Lounech zapojily státní orgány, a to velice jasným a přímočarým způsobem: město kolem dokola obklopil vojenský kordon, nikdo nesměl ven ani dovnitř. Zrušeny byly trhy, pohřby, provoz v městské škole. Situace jako by něco připomínala i z doby úplně nedávné.
Vojáci zrušili obklíčení města po sedmi měsících
Teprve v době kolem Vánoc epidemie začala ustupovat a lidé ve městě si mohli trochu vydechnout. V únoru 1715 vojáci zrušili své „obklíčení“ a odtáhli plnit jiné úkoly. Na svatého Josefa, 19. března, proběhla ve městě děkovná mše, oslavující konec vlny nákazy v Lounech.
Vězení za tajný obchod s lidmi z nakažených oblastí
Nebylo to ovšem poprvé, kdy se Louny potýkaly s morovou ranou. Podobná situace byla ve městě i jen o pár let předtím. V únoru 1680 se mor šířil z Mostu a Prahy. Opatření radních zněla – nepouštět do Loun za hradby žádného příchozího z nakažených oblastí, posílit dozor u městské brány. Vždy se ale najde někdo, kdo zákaz poruší, to je univerzální pravidlo pro každou dobu: „Měšťan Jan Stránecký tajně a přes zákaz obchodoval s lidmi přicházejícími z nakažených míst a byl za to potrestán vězením,“ uvádí městská kronika.
Horečka, hlízy, smrt…
Právě v roce 1680 mor těžce dopadl na Prahu. Tam zemřelo 12 tisíc obyvatel. Mor tehdy přišel z Vídně přes Moravu do Čech a v celé habsburské říši včetně českých zemí na něj zahynulo přes 100 tisíc lidí. Při další zmiňované vlně v roce 1714 to bylo dokonce 200 tisíc lidí. „Nemoc začínala horečkou, na těle vyskakovaly boule, kterým se tehdy říkalo hlízy, lidé umírali obvykle za jeden až tři dny po onemocnění. V době největší úmrtnosti často padali vysílením na ulicích a zůstávali tam ležet, mrtvá těla se pak rychle rozkládala, což podporovalo další šíření nákazy,“ popsal situaci v Praze Petr Zídek v článku Mor v roce 1680 aneb Praha jako město duchů, který v roce 2020 publikovaly Lidové noviny.
Žádná rouška, ale dlouhý ochranný oblek s ptačím zobákem
Opatření byla podobná jako nedávno při koronaviru. „Na hranicích zemí i panství byly postaveny strážnice, zboží i obchodníci byli kontrolováni, dezinfikováni a podrobováni karanténě. Byly zrušeny trhy, uzavřeny hospody a kostely, školy, nemocní museli zůstávat uvnitř svých domů, pro celou rodinu platily dlouhé zákazy vycházení,“ popisuje článek. „Roušky“ se tehdy nenosily jen přes obličej, ale lékaři nebo další lidé, kteří se snažili bojovat se šířením nákazy a chodili k nemocným nebo odváželi už mrtvá těla, měli velké ochranné obleky až k nohám a na hlavě speciální kuklu, která v některých případech připomínala dlouhý ptačí zobák.
Hlavním klíčem je zlepšení hygieny. Lidé na to postupně přišli sami
Přibližně po roce 1730 se morové epidemie v českých zemích ani ve většině Evropy už neopakovaly. Lidé postupně přirozeným vývojem sami přišli na to, že hlavním klíčem k prevenci proti výskytu a šíření nemoci je lepší hygiena. Odpadky se přestaly házet z okna na ulici, výkaly přestaly vytékat na chodník nebo pod hradby. Místo páchnoucích blátivých cest s odpadem se začaly budovat pevné dlážděné ulice a chodníky, výkaly z měst odváděly co nejrychleji pryč nově vznikající sítě kanalizací. A v 19. století těmto předpokladům dalo za pravdu vědecké potvrzení původce moru: Francouz Alexandre Yersin přišel na to, že bakterie moru přenášejí ve svém těle blechy, které zase rády cizopasí na krysách. Krysy si doslova libovaly v haldách odpadků ve středověkých městech a odtud byl k nakažení člověka vždy jen malý krůček. Když už se lidé jednou nakazili plicním morem, potom ho i sami roznášeli do svého okolí kašláním a hleny.
Malý Jeník ve Veltěžích a Lounech tehdy ještě nedával pozor na blechy v ovčím kožichu. Kdyby měl byť jen malé tušení o tom, co se lidé napevno dozvědí v příštím století, hned by jistě kůže vyhodil a spálil. Maminku by tím možná zachránil.
(ilustrační snímek nahoře: historický obraz, rytina na zdi, zachycující ochranné obleky lékařů ve středověkých městech snažících se zastavit šíření moru. Zdroj: pixabay.com)
ČTĚTE TAKÉ: Zapomenutá dramata: zámek začal hořet uprostřed noci. Spalo v něm osmdesát dětí
ČTĚTE TAKÉ: Zapomenutá dramata: blesk prásknul do věže kostela. Tři muži zemřeli, další byli zraněni
ČTĚTE TAKÉ: Zapomenutá dramata: dvacet lidí se utopilo mezi ledovými krami na Ohři v Košticích
