Musíme postavit ještě tři sta sáhů a půl střevíce. Povodňová hráz v Oboře se budovala dva roky. Vydržela dodnes

Lounsko – Proud vody valil se přes obec a působil obrovské škody. Téměř polovina stavení byla zcela zničena, další domy velmi těžce poškozeny. Hospodářské zvířectvo bylo z velké části utopeno. Tak popisuje povodeň z února 1862 kronika obce Počedělice. A nebyla to samozřejmě jediná velká voda v historii tohoto kraje na Ohři. „Povodně v roce 1655 a 1685 dvakrát za sebou zcela zničily ves Oboru. Svá stavení pak museli lidé umisťovat v co nejvyšších polohách. Stejně to ale nepomáhalo a povodně pokračovaly. V roce 1744 další taková událost zaskočila obyvatele Počedělic, ves byla zcela obklíčena vodou a lidé přežili jen na půdách a na střechách,“ popisoval historik Jan Pařez v článku o historii povodní na Lounsku, vydaném v roce 1997 v kulturně historické revui Regiz.

Plným proudem za noci do dvorů

Na povodeň z roku 1862 a utopená zvířata pamatují i zápisky Josefa Vykouka z Obory v cenném záznamu z roku 1943, ve kterém si „sám pro sebe“ ze zájmu shrnoval a dokumentoval události, které vedly ke stavbě protipovodňových hrází v obci a ke vzniku sdružení lidí, tzv. vodního společenstva, jehož členové tyto hráze desítky let udržovali. Val ochraňující lidi v obci před velkou vodou je v Oboře dodnes. „V roce 1862 velká voda a ledy vnikly za noci do obce, plným proudem do dvorů, zatopily chlévy. Prasata a telata se utopila,“ poznamenal Josef Vykouk o povodni, která patřila k největším.

Nejprve se debatovalo v krčmě, pak přišla na řadu knížecí kancelář

Právě tato povodeň byla podle něj podnětem k vybudování nové ochranné hráze, oddělující břehy Ohře od obydlených ploch vesnice. „Jak již bývá zvykem, nejprve se o záměru debatovalo v krčmě. Trvalo i tak ještě pár let, nežli páni konšelé obce schválili potřebu hráze s náročným stavebním provedením, pak byla o pomoc požádána knížecí kancelář v Cítolibech. V únoru 1877 vytvořil její inženýr J. Rejšovec první odborný stavební plán,“ popisuje začátky stavby Josef Vykouk.

Hráz musí být o 10 cm vyšší, než byla poslední nejvyšší voda

Záležitost pak převzali inženýři z Prahy, kteří jezdili občas se podívat a „proměřit parametry“ přímo do terénu „do Vobory“, jak se tehdy obec nazývala i v oficiálních dokumentech. „Pan inženýr Moyr udělal propočty výšky a síly hráze, při kterých hlavní požadavek byl, by hráz byla alespoň o 10 cm vyšší, nežli byla voda v roce 1862. Tehdy vystoupila o 4,15 metru nad normál,“ uvádí sešit s černými deskami, ukrývající zápisky Josefa Vykouka. Stránky jsou zažloutlé, inkoust má někde modrou, někde černou barvu, ale jinak jsou osmdesát let staré věty pořád skvěle čitelné.

Vlastní stavba byla hotová za dva roky

Když inženýři vše dobře promysleli, naplánovali a zakreslili, stavba mohla začít. Hráz se budovala dva roky, pomáhaly desítky najatých dělníků. „V roce 1881 byla postavena první část hráze. Pro rok 1882 zbývalo postaviti ještě délku 300 sáhů a půl střevíce, tj. 563 metrů a 81 centimetrů,“ cituje přesné detaily ze zajímavě vysvětlených dobových záznamů Josef Vykouk.

Dělníci zmizeli jako kapka v moři

Hráz o délce skoro 1,5 kilometru pak byla v červnu 1882 konečně hotova. „Najatí dělníci se rozešli a zapadli jako kapky do moře. Teprve nyní pak dovedli hospodáři oceniti význam hráze pro chráněné pozemky. Čest budovatelům ochranné hráze!“ vzdává Josef Vykouk v závěru hold všem lidem, kteří se zasloužili o vybudování významného díla.

Hráz dobře sloužila další desítky let

A měl pravdu, i když se hladina vody v Ohři i v dalších letech čas od času v souvislosti s počasím a dalšími fyzikálními zákony zvedala a pak zase klesala, škody při povodních v Oboře a okolí už nikdy nebývaly tak velké jako dříve. Hráz, která je ve vsi dodnes, dokázala lidi, zvířata i majetek uchránit od nejhorších následků. Přesně tak, jak to zamýšleli její stavitelé.

ČTĚTE TAKÉ: Zapomenutá dramata: dvacet lidí se utopilo mezi ledovými krami na Ohři v Košticích

ČTĚTE TAKÉ: Cikánky předváděly striptýz. Na Doupově 25 pod nulou. Skvělé byly Silvestry. Chlapi vzpomínají na vojnu v Lounech

ČTĚTE TAKÉ: Nádraží v Žatci je nová kulturní památka. Nechybělo moc, aby další koleje byly i před budovou – tramvajové

(na snímcích: historická mapa před plánovanou stavbou hráze (1), podoba řeky Ohře v Oboře v běžném „klidovém“ stavu, pejsek běží po povodňovém valu (2+3), zatím poslední větší povodeň na Ohři v Oboře v roce 2011, řeka se vylila z koryta, ale hráz vodu drží před rozlitím do obce (4+5, vlevo a vpravo). Foto: Jiří Vykouk a Libor Želinský