Milovník přírody a krajiny nachodí každý rok tisíc kilometrů. Často ho doprovází i desetiletý syn
Žatec – Tisíc kilometrů „po svých“ každý rok našlape Miroslav Legutko (47), milovník přírody, turistiky a trampingu ze Žatce. V přírodě je téměř každý víkend, kromě pochodů v krajině velmi často i nocuje. A co je ještě zajímavější – na velmi mnoho těchto dobrodružných výletů s sebou bere i desetiletého syna Jakuba, který s ním začal jezdit na výpravy už od útlého věku.
„Už v mládí jsem trochu trampoval. Pak jsem ale dalších přibližně 25 let ,neměl čas´, protože jsem se nechal hloupě pohltit prací. To se však změnilo, když můj syn začal chodit a mluvit. Uvědomil jsem si, že vzpomínat v domově důchodců na to, jak jsem jen chodil do práce, zatímco můj syn vyrůstal beze mě, opravdu nechci. Takže jsem jednoho dne řekl – juniore, jedeme do přírody na expedici,“ vzpomíná Miroslav Legutko.
Malí zálesáčtí parťáci
V současnosti je on sám na vandrech v české přírodě každý víkend, syn se k němu přidává obvykle jednou za čtrnáct dní. „Nechávám to spíš na něm, kdy a jak se mu chce a na kolik kilometrů se cítí. Pár dní před akcí oznámím plán, řeknu na rovinu, kolik to bude kilometrů a kde to bude, a Jakub se sám rozhodne, jestli jde také. Musím ho ale pochválit, že jezdí velmi často. Občas s sebou bereme ještě také bratrova syna, což je Kuby zálesácký parťák. A když je terén lehčí a kilometráž také příjemnější, pak někdy vezmeme i manželku, pokud souhlasí. Každé naše putování je vždy na základě dobrovolnosti,“ říká Mirek Legutko, který jinak pracuje v energetice – podniká jako programátor systémů a věnuje se i výměníkovým stanicím a jejich servisu.
Třicet kilometrů za den úplně v pohodě
Kolik tak dokážou kluci na pochodech ujít? „Někdy to mají se mnou těžké, protože já bych byl nejradši stále v pohybu a mám rád dlouhé a rychlé přesuny v těžkém terénu. Ale musím říct, že jsou šikovní a máme už vyzkoušené, že 20 km v terénu pro ně není žádný problém. Stejně tak je vyzkoušené, že pozitivní vliv má větší parta. To si pak nikdo na cestě nestěžuje a všichni pěkně šlapou. Hrozně mě kluci překvapili na začátku letošního léta, když jsem se jich zeptal, jestli se mnou půjdou třídenní pouť o délce 62 kilometrů s větší skupinou přátel. Bez mrknutí oka řekli, že ano, a například druhou etapu 30 km dali úplně v pohodě jako nejmladší účastníci a všichni ostatní poutníci je pak obdivovali. Dva dny spali pod širákem, nekoupali se, neměli teplé jídlo a prostě to bez řečí zvládli. V ten okamžik jsem si uvědomil, jak jsem na ně hrozně pyšný, protože i já sám jsem toho měl plné kecky,“ vypráví Miroslav Legutko.
Lidský život na poznání českých krás nestačí
Kam chlapci – malí i velcí – nejraději jezdí? Většinou je to vždy po Čechách, naše země je tak pěkná, že do zahraničí ani není potřeba jezdit, říká „šéf skupiny“. „Podle mě jeden lidský život ani nestačí na to, abych poznal krásy české země. Takže já už ani nemám potřebu jezdit někam jinam. Vždy mě překvapí, že vedle silnice, nebo dálnice, po které jezdím, nebo uprostřed kulturní krajiny, kterou procházím, je ostrůvek divočiny, kde plyne jiný čas a člověk si tam připadá jako v jiném světě. A tohle lze zjistit pouze pěšky. Dokonce i při jízdě na kole člověku unikají místa a detaily, které tvoří tyto nádherné zážitky,“ vysvětluje. „Během roku se pohybujeme přibližně v koridoru od Orlických hor, přes Adršpach, Krkonoše, Jizerky, Lužické hory, Labské pískovce až po Kokořínsko, Ralsko a pak hodně v okolí řeky Střely. Asi nejradši mám ale pískovce právě ve zmiňovaném trojúhelníku Kokořínska, Českého Švýcarska a Českého ráje, a pak to údolí Střely. Řeka Střela protéká ve své horní části dodnes poloopuštěným územím, které vzniklo poválečným odsunem. Vyhovuje nám tam to ticho, liduprázdnost a nedostupnost čehokoliv. Člověk se musí spolehnout na to, co si nese s sebou,“ popsal svá oblíbená místa Mirek Legutko.
Ve dvacetikilovém batohu jsou i věci na palačinky
Když výprava spí venku, jeho batoh prý váží kolem dvaceti kil, kluci sami si nosí jen svůj spacák, oblečení a karimatku. Zásoby jídla i přípravu obstarává otec. „Za těch pár výprav už jsem se přece jen naučil i správný grif pro ranní palačinku, oblíbenou u těch dvou zálesáků,“ směje se. „Rádi chodíme přírodou, baví nás to, má to mnoho rozměrů – poznávání krajiny, fotografování, učení různých dovedností, poznávání svých fyzických možností a kondice, povídání o kopcích, starých hradech, zaniklých obcích, setkávání s dalšími trampy a zálesáky a posezení s nimi. Dostáváme od nich třeba i tipy na příští zajímavé výpravy a v krajině mezi lesy, skalami a řekami se pak cítíme úplně jako doma,“ říká Miroslav Legutko.
