Dobré jídlo, šampaňské bez ťukání sklem o sklo, estráda jako Televarieté. Námořník z Postoloprt vzpomíná na Silvestry na lodi
Postoloprty – „V osmnácti jsem dodělal učební obor pro námořní plavbu a hned pár týdnů potom jsem nastoupil na svou první cestu jako lodní mechanik. Vyplujeme z Rijeky, míříme do Bombaje, máme tam naložit nějaké sojové boby a jeden z kolegů kamarádů si mě zavolá a povídá: Hele, mladej, jsi tu novej, takže to teď spadne na tebe. Vidíš támhletu rouru? To bude teď tvoje práce, každý den ráno se tu musí pořádně vyčistit výfuk. Kapitán o tom ví, budeš to dělat měsíc, potom tě někdo vystřídá a dostaneš za to příplatek. Dobře, byl jsem ještě mladé ucho, říkám si, musím se ve své první práci dobře uvést a poslechnout rady starších a zkušenějších. Čtrnáct dní každý den jsem vstával brzy ráno ještě o půl hodiny dřív než ostatní a usilovně drhnul před šichtou takzvaný výfuk, aby se dobře blýskal. Potom po pár týdnech se mi zdá, že se kolegové usmívají někdy až přece jen trochu podezřele, a jdu povyprávět kapitánovi, že vše vzorně dělám a jak je to tedy s tím příplatkem. On se na mě jen tak pomalu nevěřícně podívá a pak povídá: Co blbneš, mladej? Jaký výfuk? Vidíš támhlety velké lodní komíny? To je přece náš výfuk! A pak mu to došlo a začal se chechtat na celé kolo. Oknem jsem viděl, že kamarádi dole na palubě taky řvali smíchy.“
Televarieté na moři svépomocí
Tak začala plavba pro Jaromíra Vápeníka (57) z Postoloprt, v současnosti pracovníka v oblasti kultury a zábavy a také zastupitele města, který v osmdesátých letech pracoval jako člen posádky na lodích u Československé námořní plavby. Má velký smysl pro humor, ke kultuře, zábavným show a komediálnímu divadelnictví ho to táhlo vždycky, a tak není divu, že ani v mladém věku při plavbě na lodích nezapomněl kamarádům z posádky především v době Vánoc a Silvestrů na moři připravovat „kulturní vložky“ a různé zábavné estrády. „To jsem dělal rád, vždycky jsem pár týdnů s předstihem oběhl a poznával kluky, pochopil jsem, co kdo umí, v čem je dobrý i na poli zábavy, a potom jsme dali dohromady program – estrádu pro celou posádku. Jeden hrál na kytaru, další dva nebo tři předváděli humorné scénky nebo skeče, udělali jsme hudební skupinu, já jsem tam třeba lítal taky s dřevěnou videokamerou a podobně,“ popisuje Jaromír Vápeník. „Bylo to něco ve stylu tehdejšího Televarieté a bylo to fajn, všichni naši kamarádi námořníci se smáli, prožili pěkný sváteční večer, a to bylo hlavním účelem,“ vzpomíná Jaromír Vápeník.
Loď vezla s sebou 120 kilo napečeného vánočního cukroví
Během své zhruba desetileté kariéry v roli námořníka ve službách tehdejšího Československa procestoval na lodích polovinu zeměkoule, plavil se celkem na sedmi lodích a dorazil do přibližně třiceti světových zemí, včetně například Austrálie, Nového Zélandu, USA, Venezuely, Iráku, Sýrie, Indie a mnoha dalších. Na lodi strávil třikrát i vánoční svátky a Silvestr s Novým rokem. Jak vlastně tyto oslavy tehdy probíhaly, jak je prožívali námořníci odloučení od rodin? „Na plavbě daleko od domova a od Československa jsem třeba byl také i v době listopadu 1989, kdy se v naší zemi děly velké věci. Ale zpět k otázce: musím říct, že Československá námořní plavba se snažila svým pracovníkům vyjít co nejvíce vstříc a umožnit jim co nejlépe rodinný život. Takže na plavby, které trvaly přes vánoční svátky, byli většinou už od podzimního vyplutí posíláni hlavně mladí svobodní muži, anebo z ženatých ti, kteří ještě neměli děti. Kdo měl rodinu, tomu se snažila firma umožnit být o svátcích doma,“ popisuje Jaromír Vápeník. Pro ty, kdo i o svátcích sloužili na lodi, připravil během Vánoc a Silvestra „velitelský štáb“ slavnostní sváteční večer. „Vystrojila se velká slavnostní tabule, třeba jídlo na Vánoce bylo prakticky stejné jako doma v Čechách. Nechyběli smažení kapři, bramborový salát, řízky, ale na výběr bylo i velice mnoho dalších chodů. Kuchaři dostali pokyny od kapitána a dávali si na přípravě tabule velmi záležet. Vzpomínám třeba i na loď Vítkovice, na které jsem jezdil – ta s sebou vezla při plavbě plánované přes svátky až 120 kilo napečeného vánočního cukroví,“ vypráví námořník z Postoloprt.
Estrádu si objednali i diplomati ve Švédsku
Jak slavnostní večery pokračovaly? Kapitán pronesl přípitek, všem poděkoval za jejich práci, popřál hodně zdraví a o Silvestru i pěkný nový rok, potom se všichni najedli, o Vánocích si dali mezi sebou i pár dárků, co kdo měl nebo při plavbě vymyslel pro radost nebo pro pobavení kamarádů. Potom přišel čas i na legrácky a uvedenou estrádu. „Jednou jsme kotvili ve Švédsku, na loď nás tehdy přišel pozdravit i někdo z českého konzulátu a naše Televarieté v uvozovkách se mu tenkrát tak zalíbilo, že nás potom poprosil, ať ten samý program předvedeme ještě také o pár dní později pro pobavení diplomatů i v budově našeho velvyslanectví ve Švédsku,“ vzpomíná Jarda Vápeník.
Druhý den po večírku byl drsný: vstávalo se hned do práce
Druhý den po večírcích to ale bylo trošku jiné, než jak to mají lidé v České republice po štědrovečerní nebo silvestrovské oslavě. „Slavilo se vždycky jenom ty dva večery, Štědrý den a Silvestr. Druhý den ráno, tedy na Boží hod, ale i na Štěpána a na Nový rok, už začínala normální pracovní směna na lodi a bylo to jako běžný den, nikdo tedy nedržel žádné volno,“ říká Jaromír Vápeník. „V souvislosti se silvestrovskými přípitky si vzpomínám ještě na jednu zajímavost – mezi kamarády na lodích i třeba s kapitánem a dalšími členy vedení se ťukalo se šampaňským rukama kloub o kloub. Na lodích si při přípitku nikdo neťuká jako na pevnině sklenkou o sklenku, protože podle staré námořnické pověry a tradice by ťukání sklem mohlo přinést pro loď neštěstí,“ vysvětluje Jaromír.
Procestoval půlku světa, a manželku našel v Lounech
U námořní plavby pracoval přes deset let. Skončil na podzim 1991, přesně před třiceti lety. „Byl jsem čerstvě ženatý, čekali jsme první dítě, rozhodl jsem se pak už pro standardní rodinný život. Tahle práce byla ale moc zajímavá a přinesla mi krásné zážitky a vzpomínky,“ říká Jaromír Vápeník, který si našel manželku v Lounech jednou během letních prázdnin, když zrovna nebyl na plavbě, a jsou teď spolu už více než třicet let. „Napsal jsem jí z moře stovky dopisů, existuje i jeden ještě neotevřený,“ doplňuje jednu zajímavost. Manželka Miluše se za ním byla několikrát na lodi i podívat, například když zrovna kotvili ve Štětíně nebo v Německu.
Českých námořníků je odhadem kolem pěti stovek
Československá námořní plavba jako společnost se později rozpadla, bylo to jen pár let poté, kdy z námořnických služeb odešel Jaromír Vápeník. Ve službách české nebo československé firmy se po světových mořích v současnosti už žádná loď neplaví. Stále ale existuje přibližně kolem pěti stovek lidí, kteří by se dali označit pojmem čeští námořníci. Mají reálné zkušenosti s plavbou na lodích na moři, někteří už skončili, jiní však ještě aktivně pokračují; v takovém případě se nechávají najímat jako členové posádek u lodí vypravovaných zahraničními firmami. „Námořníci z ČR se také občas scházejí na různých srazech. I když jich není moc, další zajímavostí může být i to, že z našeho města nejsem jediný. Když jsem skončil, po mně pak nastoupil do služby ještě jeden další námořník z Postoloprt – byl to Honza Taraba,“ vzpomíná Jaromír Vápeník.
(na snímcích: legrácky při estrádě i při přejezdu rovníku, pod nimi záběry z námořnických cest v československých službách. Úplně dole je zmiňovaná loď Vítkovice a Jaromír Vápeník s manželkou Miluší v současnosti. Foto archiv rodiny a namornidenik.cz)
