Chtěl bych výrazně zlepšit péči o seniory, říká Rostislav Domorák, kandidát pro volby do Senátu
Louny, Žatec, Rakovník, Ústí – Skoro čtyřicet let služby v Armádě ČR má za sebou plk. Ing. Rostislav Domorák (59). Mj. působil u bývalého bojového praporu v Lounech, nebo jako velitel skupiny vojáků se významně podílel také na pomoci lidem po povodních, do níž se armáda zapojila. V současnosti je ředitelem Oblastní charity v Ústí nad Labem a v říjnu se bude ucházet o hlasy občanů jako jeden z kandidátů na zvolení do Senátu za okresy Louny a Rakovník.
Kolik je vám let, kde jste se narodil, kde vyrůstal? Kam jste chodil na střední školu a kam na VŠ, jaké školy jste vystudoval?
Je mi 59 let, narodil jsem se ve Frýdlantu v Čechách a do šesti let jsem žil v osadě Přebytek na kopci nad Lázněmi Libverda. Pak jsem se odstěhoval s rodiči do Starých Ždánic u Lázní Bohdaneč, kde jsem vychodil základní školu. Dále jsem navštěvoval gymnázium v Pardubicích a po maturitě jsem se rozhodl studovat Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, obor motostřelecký velitelský. Zúčastnil jsem se tří ročních postgraduálních kurzů, včetně kurzu generálního štábu, a dosáhl jsem nejvyšší důstojnické hodnosti plukovníka.
Jak dlouho jste byl u armády, co všechno jste jako voják dělal a jak na toto období vzpomínáte?
Celkem jsem sloužil 39 let, potom jsem odešel dobrovolně do zálohy. Armáda se se mnou rozloučila velice hezky, dostal jsem i medaili náčelníka generálního štábu jako ocenění za celoživotní služby. Jako voják z povolání jsem začínal od píky v Janovicích nad Úhlavou, následně jsem prošel náročnou službou u bojového útvaru v Lounech, který je dnes už zrušen. Zúčastnil jsem se všech zásahů Armády ČR při velkých povodních v letech 1997, 2002, 2010, 2013. Nejsložitější to bylo asi v roce 2002, kdy jsem velel uskupení 500 vojáků rozmístěných po celé Praze. Kdybych měl rozebrat některé zážitky, dobré i ty špatné, to by bylo povídání na mnoho hodin. Ale jednu zkušenost mám, ze všech těchto akcí včetně velkých cvičení. Až v krizových podmínkách poznáte lidi do morku kostí, kdo dokáže zapnout, kdo se ,ulejvá´, kdo nehledí na čas, kdo vydrží pracovat rozhodně, klidně, dobře i v časovém stresu. Při odstraňování následků povodní se brodíte v bahně, špíně, okolo vás létají miliony mušek apod. Ale ten pocit, když pomůžete lidem, kteří jsou ve „svrabu“, mají pobořené domy, někdy i víckrát za sebou, zničený nábytek a vědí, že musí začít znovu s pár stovkami, je náročný a nezapomenutelný. Povodně 2013 v Ústeckém kraji jsem řídil už jako ředitel krajského vojenského velitelství a spolupracovali jsme se čtyřmi stovkami příslušníků chemické brigády z Liberce. Na některých úkolech se podíleli i příslušníci brigády rychlého nasazení ze Žatce, a to jsou skvěle připravení profesionálové. Myslím, že si armáda udělala při těchto povodních velké renomé v Ústeckém kraji.
Jak jste se dostal k místu ředitele Oblastní charity? Co přesně tam děláte, čemu se tato organizace věnuje?
Když jsem odešel z armády, bylo mi 57 let, ale ještě jsem nechtěl skončit jako „dědek“ sedící před barákem a koukající na holky. Přihlásil jsem se do několika výběrových řízení, včetně místa ředitele Oblastní charity Ústí nad Labem. Protože jsem už dříve spolupracoval na mnoha charitativních projektech, např. dětské domovy, nebo azylové domy pro matky s dětmi, měl jsem k charitě blízko. Po úspěchu ve výběrovém řízení jsem tedy akceptoval nabídku pana monsignora Jana Baxanta, biskupa litoměřického, a nabízenou práci, místo ředitele Oblastní charity, jsem přijal. Máme v portfoliu azylový dům pro muže a ženy na sídlišti Klíše – Ústí nad Labem, Dům pokojného stáří sv. Ludmily v Chabařovicích a dvě nízkoprahová centra pro rodiny s dětmi v Doběticích a na Střekově a tři evropské projekty – dvě družiny a dětskou skupinu. Takže provádíme klasické sociální služby doplněné službami pro nízkopříjmové rodiny s dětmi.
Co vás baví na současné profesi? S jakými klienty pracujete a jaké situace vám tam udělají největší radost?
Nikdy jsem netušil, jak hektický život panuje v sociálních službách za nízké platy v neziskových organizacích; ty příspěvkové a státní jsou na tom mnohem lépe z hlediska financí. Radosti i starosti prožíváme s vedoucími zařízení prakticky denně, protože z každého člověka nebo rodiny, která se dostane ze sociálních problémů, máme radost. Ale také vylučujeme z azylových domů klienty v případě požívání alkoholu a drog nebo když odmítají přijmout režim těchto domů. Vybral bych asi dvě radosti, na které si teď vzpomenu – zavedl jsem zvyk, že na Štědrý den odpoledne se sejdeme v azylovém domě a rozdávají se klientům dárečky, hraje se na kytaru a povídá, následně se i projdu v domově pro seniory v Chabařovicích a popovídám s těmi, kteří nemohou být u příbuzných. Ty lidi to vždy potěší. Druhá radost, nebo spíš věc, co se podařila, je ta, že jsme loni přestěhovali nízkoprahové zařízení z malých prostor v soukromých rukou bez zahrady a parkování do třikrát většího domu se zahradou a parkováním v majetku magistrátu, a to za stejný nájem. Nový objekt je blíže ke školám a klientům a začíná to tam žít, protože hlavní cíl je dostat klienty z ulice pod nějaké vedení a vhodnou náplň času.
Co rád děláte ve volném čase, jaké jsou vaše koníčky? Kam jezdíte rád na dovolenou, u čeho si dobře odpočinete?
Mám názor, že každý, kdo dělá pořádně svou práci, málokdy má čas na rozsáhlé koníčky, takže to musí počkat, až půjdu do důchodu. Moji známí všichni říkají, že si neumějí představit, že já někdy půjdu do důchodu. Máme s manželkou malý domek se zahradou, takže ve volných chvílích pracuji na něm, snažíme se také každý den jít na delší procházku s naším psem. Na dovolenou většinou jedeme na nějakou pronajatou chalupu v České republice, letos už podruhé jsme byli na Pálavě, kde se nám líbilo, takže tam máme objednáno i na příští rok. Najdu si čas i na knížku, mám rád hlavně detektivky, totéž i v televizi. Tam sleduji také závody formule 1, ty mám rád už od dětství. Občas zajdeme do divadla, kina, takže takový normální život mnoha manželů, kterým děti odletěly z hnízd a mají už svůj vlastní život.
Jste ženatý, máte děti? Kde pracuje vaše manželka?
Ano, jsem ženatý, naše děti jsou už dospělé. Moje manželka je již v důchodu. Máme již šest vnoučat, se kterými se snažíme setkávat a jezdit na výlety. Pobyt na dětském hřišti s vnoučaty je pro mě také jeden z nejlepších relaxů.
Kdy a jak vás napadlo, že byste zkusil kandidovat do Senátu? Nebo jste dostal nabídku od nějaké politické strany či skupiny? Co vás vede k tomu, že byste to chtěl zkusit?
Rozhodl jsem se někdy v průběhu letošního jara. Do té doby jsem žil podobně jako další miliony lidí v této republice – jen zpovzdálí nadával na politiku u televize nebo v hospodě. K rozhodnutí mě ale dovedlo několik zpráv – například ta, že Česká republika je na jednom z posledních míst při prosazování protikorupčních opatření. Řekl jsem si, že bych chtěl zkusit něco v situaci změnit a pokusit se aktivně vstoupit do politiky. Chtěl bych využít třeba zrovna svých zkušeností, které jsem nabyl při práci v sociálních službách.
Za jakou stranu nebo uskupení budete kandidovat?
Jsem nestraník, ale podporuje mě hnutí Severočeši.cz
Pokud byste byl zvolen, na jakou věc nebo téma byste se jako senátor chtěl zaměřit? Co vás prioritně štve nebo trápí a chtěl byste to zkusit zlepšit nebo změnit?
Jsou to například sociální služby se zaměřením na oblast seniorů, bezpečnostní problematika, především podpora modernizace a vývoje Armády České republiky a další posílení jednotek aktivních záloh. Dál se chci zabývat přidělováním dotací a různých sociálních dávek skutečně potřebným osobám. Chci se zasadit o navyšování prostředků a jejich spravedlivé rozdělování pro obce, hlavně pro ty nejmenší, na které se mnohdy zapomíná, protože nejsou tak vidět jako největší města. Chci bránit snahám některých stran a politiků o legalizaci užívání drog. Je toho hodně. Už více než třicet let se třeba mluví o tom, jak zlepšíme péči o staré lidi, jak budou mít v každé větší vesnici nebo malém městě moderně vybavený, rodinný dům v blízkosti svých příbuzných a podobně. Ale v reálu vidíme, jak většina seniorů žije v několikapatrových panelácích s úzkými dveřmi, tmavými chodbami, malými výtahy, umakartovými jádry. Tedy v místech, která jsou pro seniory, kteří mají často problémy s pohybem, absolutně nevhodná. Proč? Protože tak jsou nastavena dotační pravidla a přidělování finančních prostředků a není snaha to změnit. Domnívám se, že je třeba tyto problémy více vytáhnout na světlo a řešit je komplexně napříč politickým spektrem a napříč věkovými skupinami.
Co si myslíte o spojení okresů Louny a Rakovník jako jednotný volební obvod? Budete při své kampani jezdit i za lidmi do těchto okresů? Je něco, co byste jako senátor chtěl udělat třeba i pro ně a pro toto místo?
Nemyslím si, že je to šťastné, ale ještě více nelogické je spojení s osmi obcemi Slánska, zejména i tím, že v okrese Kladno, kam patří tyto obce, probíhají senátní volby ve stejném termínu. Z hlediska systému bych nechtěl mít kanceláře jen v okresech, ale tzv. sdílené kanceláře v mikroregionech – Žatecko, Podbořansko, Novostrašecko, Rakovnicko, Džbánsko, Slánsko, Lounsko. Samozřejmě už teď je objíždím, bavím se s lidmi, starosty. Hlavní problémy jsou jasné, doprava a silniční síť – obchvaty a dodělání D6 a D7. Zdá se mi, že velmi málo se v regionu řeší problém zdravotnictví – chybějící lůžková nemocnice v Lounech, nedávno zrušená porodnice v Žatci.
Kde a jak budete slavit své zvolení, pokud by to vyšlo?
Tak to vůbec nevím. Doufám, že bude co slavit. A když ano, pak bychom slavili společně se Severočechy.
Pokud byste se stal senátorem, budete v politice na plný úvazek, nebo byste zčásti působil i v současném zaměstnání?
V případě zvolení do Senátu bych se nové roli věnoval naplno. To znamená, že v co nejkratším období bych tedy ukončil jiné pracovní aktivity a chci se věnovat stoprocentně svému volebnímu obvodu. Můj názor je, že při skutečně plném pracovním zatížení se na dvou židlích nedá sedět. Skloubit senátorský mandát třeba s rolí starosty velkého města nebo jinou prací podle mě není možné.
Děkuji za rozhovor.
(PR, placený článek, autorský projekt redakce noviny-zblizka.cz)
