Zapomenutá dramata: lesy připomínaly dějiště války. Zabitý hajný má pomníček v Žerotíně
Lounsko – V chladném listopadovém ránu šustilo listí pod podrážkami i psími tlapkami, mezi kroky občas zapraskala větvička, od úst stoupala pára. Hajný František Hanzl se vydal před 160 roky na pochůzku lesem v okolí Černochova a Peruce. Krajina byla tichá, pod šedými mraky jen tu a tam občas zakrákal havran, ale pak lesník najednou uslyšel několik silných ran z pušky. Zdroj zvuku nebyl daleko. Hajný i se psem se rozběhl na místo a zahlédl tři muže se zbraněmi. Ti se dali na útěk, ale jednoho z nich se mu podařilo zadržet.
Nešli jsme na zvěř, jenom na sysle
Držení a nošení zbraní mezi obyvatelstvem bylo tehdy přísně zakázáno – ve snaze předejít a pokud možno vymýtit lesní pytláctví. Psal se rok 1862, případem se o pár týdnů později zabýval c. k. okresní soud v Lounech. Všechny tři muže z lesa se podařilo identifikovat a předvést před soud. Asi to ale nebyli úplně nejšikovnější střelci, takže zabití zvěře se jim v tomto případě nepodařilo prokázat (nikde v okolí nebylo nalezeno žádné mrtvé či zraněné zvíře ani stopy po něm). Vzhledem k tehdejším zákonům měli muži nakonec i štěstí: nebyli díky tomu trestáni za pytláctví, ale jen za nepovolené držení zbraní, za což byly tresty mírnější. Ostatně i oni sami svou situaci rychle pochopili a dobře věděli, co mají říkat u soudu. „Přiznáváme, že jsme měli zbraň, ale naším úmyslem nebylo zvěř honiti ani po ní stříleti. My jsme si vyšli jen na sysle,“ uvádějí soudní protokoly. Nakonec se to obešlo jen za pokutu tři zlaté pro každého, kterou ostrostřelci podle rozhodnutí soudu zaplatili do obecní pokladny ve prospěch chudých. Případ popsal historik Antonín Hluštík, dřívější pracovník lounského muzea, v článku vydaném v roce 1996 v kulturně historické revui Regiz.
Krvavé bitvy v lesích
Tehdy sysle, dnes třeba motýle, avšak pytláctví nebylo pokaždé taková legrace. Někdy připomínalo skoro až zákopovou válku. Lesy se stávaly dějištěm krvavých bitev, zabíjela se při nich nejenom zvířata, ale i lidé mezi sebou. Jen pouhé tři roky po střílečce tří mužů u Peruce osud zkřížil cestu hajnému Františku Vořechovi a nejmenovanému pytlákovi v lese u Žerotína. Setkali se v prosinci 1865 a tento den skončil tragicky. Při střetu pravděpodobně zahynul jak hajný, tak i pytlák. Přesné okolnosti dávné tragédie a průběh kritických okamžiků nejsou zcela jasné, o události se zachovalo jen pár kusých informací. Novinářka Květa Tošnerová v roce 2006 publikovala zajímavý text v týdeníku Svobodný hlas, v němž se pokusila starou událost objasnit pomocí údajů od žerotínských pamětníků a starousedlíků, tedy zjištěním, co se ve vsi povídá a na co si kdo vzpomíná z vyprávění předchozích generací. Jenže ani tyto zdroje nejsou jednoznačné: podle některých pamětníků měl být kromě hajného na místě ještě jeden mrtvý ze strany ochránců lesa – nějaký myslivecký mládenec. Jedni muži říkali, že strážci byli zastřeleni, druzí, že je pytláci umlátili motykami. Tragédie v lese u Žerotína každopádně má reálný základ. V porostu mezi stromy ji dodnes připomíná nevelký pískovcový pomníček se jménem zabitého hajného. Podle webů turistika.cz a drobnepamatky.cz měli být mrtví na místě pouze dva – hajný a pytlák. Oba weby rovněž operují s pojmem „myslivecký mládenec“, ale toto označení přisuzují zabitému hajnému Františku Vořechovi. Možná byl tedy ještě v dost mladém věku. Oblast u pomníčku, připomínajícího dávnou tragédii v lese, se mezi lidmi pořád označuje pomístním názvem U zabitých, i když přesný sled událostí už není znám.
Myslivci nocovali v opevněných strážních boudách
Hordy pytláků v 19. století řádily na Křivoklátsku, na Moravě, na Šumavě, v Brdech a vlastně všude tam, kde byly husté lesy s možností úkrytu a v nich dostatek zvěře. „Ve druhé polovině 19. století končila doba pytláků samotářů a začaly vznikat větší pytlácké skupiny. Některé byly opravdu profesionálně organizované, čítaly třeba 10-15 střelců, členů bandy. Lesy v té době připomínaly někdy až dějiště válečného konfliktu, část lidí, nebo dokonce i hajných se do nich bála chodit. Na tlupu pytláků, odhodlaných ke všemu, navazovala celá síť dalších překupníků a odběratelů zvěřiny. Když se pytláci ve větší skupině setkali v lese s myslivci, hajnými nebo jinými strážci přírody a zvěře, začínala často opravdová bitva se všemi strategickými pravidly válečné lsti – úkryt, útok, obrana,“ popisoval dramatické momenty z lesů a strání Bronislav Kormunda v Brdských listech v článku z roku 2012. V krajině se stavěly opevněné strážní boudy, myslivci v nich často nocovali, aby byli připraveni rychle zasáhnout, pokud by se někde v okolí ozval pytlácký výstřel.
Pytláctví přetrvává i dnes
V současnosti už se nelegální lovci a strážci lesa nezabíjejí na potkání, nicméně fenomén pytláctví přetrvává. Například loni v říjnu v oblasti Mikulova pytláci zabili dva jeleny, daňka a laň v ohrazených lesní oborách. Škoda šla do statisíců korun, Lesy ČR vypsaly odměnu na dopadení pachatele. Zákaz držení a nošení zbraní, přísné zákony a tresty, domobrana v lesích, opevněné boudy pro strážce, nic během staletí zatím nepomohlo.
ČTĚTE TAKÉ: Zapomenutá dramata: dvacet lidí se utopilo mezi ledovými krami na Ohři v Košticích
(ilustrační foto nahoře: pixabay.com. Snímek dole: pomníček připomínající památku zabitého hajného v lese u Žerotína. Foto drobnepamatky.cz)
