Zapomenutá dramata: auto se čtyřmi dírami po střelbě v poli u Postoloprt
Louny, Postoloprty – Škoda Octavia tmavší barvy, nikoli dnešní známé varianty, ale historický a rovněž oblíbený model vozu tohoto jména ze 60. let, ležela havarovaná v poli u silnice mezi Postoloprty a Louny. Na vozovce díky sněhu a zmrazkům byly zřetelné stopy po pneumatikách, které náhle se stočily přímo do příkopu a do pole, samo auto leželo mírně na boku ve sněhové závěji. Ale jako banální nehoda na zimní namrzlé silnici to vůbec nevypadalo – zvláště poté, co k místu přijel první svědek, otevřel dveře a začal komunikovat se zmateným řidičem s otázkami, co mu je a zda nepotřebuje pomoci. „Stříleli po mně! Stříleli po mně Rusáci!“ vyhrkl rozrušený muž, podle svědka ležící a zkroucený na sedačkách v autě.
Prosím vás, neblázněte – kdo by po vás střílel?
Dramatické okamžiky se odehrály 18. února 1969 zhruba v šest hodin ráno. I zmiňovaný první svědek byl řidič – jel nákladním vozem, „pragovkou vejtřaskou“, v protisměru od Loun a všiml si auta zapadlého v závěji. Jeho první slovní reakce vzhledem k následným událostem a vyšetřování asi nejlépe vystihla celkovou situaci. „Ale prosím vás, neblázněte… kdo by tady po vás střílel?“ nedokázal uvěřit tomu, co právě slyšel. Potom ale nahmatal ve dveřích auta dvě dírky, které skutečně vypadaly jako otvory po střelách. A případu se ujala policie, tehdy působící pod názvem Veřejná bezpečnost. Nejdřív přijela první hlídka, potom větší výjezdová skupina a nakonec věc převzali kriminalisté z Prahy.
Složitá doba po Pražském jaru
Že by po ulicích jezdili mafiáni, tajní agenti nebo jiní „drsní chlápci“ v klídku se zbraněmi a byli připraveni rychle řešit jakékoli problémy nebo spory bez váhání střelbou, taková situace u nás nebyla rozhodně běžná. Scéna z Postoloprt proto připomínala spíš nějakou akční kovbojku nebo gangsterku béčkového střihu třeba z dob americké prohibice. Na druhou stranu byl začátek roku 1969, nedlouho po invazi vojsk Varšavské smlouvy do naší země, nedlouho po činu Jana Palacha, a většina lidí v tehdejší společenské atmosféře neměla ráda cokoli „sovětského“ a „ruského“. Asi i právě z tohoto povědomí o tom, jak česká společnost okupanty z východu vnímá, pramenila zmínka havarovaného řidiče o střílejících „Rusácích“.
Stopy po čtyřech kulkách
Jenže šofér se postupně začal do tvrzení ve svých výpovědích a do různých verzí událostí hodně nepřirozeně „zamotávat“. Tvrdil, že po útoku mu někdo ukradl aktovku s tajnými dokumenty. Měnil varianty trasy, kudy prý předtím k místu nehody přicestoval. Říkal, že někdo po něm střílel a jeden či více útočníků potom ujeli jiným autem. Avšak bylo divné, že i přes tolik kulek neutrpěl žádné vážné zranění – zároveň ovšem v jeho škodovce skutečně byly stopy po čtyřech střelách. Zvláštní bylo i to, že poblíž místa nehody kriminalisté nenašli vůbec žádné nábojnice. Později proběhl i vyšetřovací pokus expertů z oboru balistiky a ten prokázal, že podle polohy průstřelů, dráhy střel a dalších stop ve vozidle nemohly kulky být vystřeleny z jiného auta a ani při situaci, kdy by škodovka byla v pohybu. Dokonce i to, že v době jednoho z výstřelů, který prošel bočním sklem, řidič v autě za volantem rozhodně seděl nemohl – jinak by kulka zasáhla jeho hlavu. U některých střel experti konstatovali, že byly vystřeleny uvnitř vozidla, nikoli zvenčí.
Podezřelé chování řidiče u Bitozevsi
Nakonec se po dalším vyšetřování ukázalo, že řidič si auto záměrně „upravil“ sám – bylo to asi hodinu před nahranou nehodou. Tři svědkové, čekající na ranní autobus do práce, viděli jeho auto v oblasti Bitozevsi a vozidlo i s řidičem se tam chovalo dost podezřele – zhasínalo světla, odbočovalo do vedlejších komunikací, kdykoli řidič zahlédl nějaké lidi v blízkosti, jako by nechtěl, aby byl vidět. „Dopravní nehodu i se střelbou řidič zinscenoval sám, auto sám poškodil střelami právě u Bitozevsi, kde odbočoval na odlehlou místní komunikaci. Potom odjel na místo pozdějšího nálezu vozu, kde nahrál i nehodu na poli v závěji. Místo je od Bitozevsi vzdáleno asi sedm kilometrů,“ vyplývá z popisu událostí v knize Největší záhady zločinu, vydané v roce 2023. Případu auta a střelby u Postoloprt se v ní věnuje její autor, novinář a badatel Jaroslav V. Mareš.
Anonymní dopisy do redakcí
Povaha dotyčného řidiče byla dost specifická. Ukázalo se, že měl rád pozornost a obdiv, hodně rád také fabuloval, dával věci do pohybu „v utajení“ a velmi rád i vymýšlel různé tajné teorie a verze, pro něž ale často chyběly doložitelné důkazy. Dnes by se možná označoval slovem dezinformátor nebo konspirátor. Už v roce 1968 – v tehdejší atmosféře Pražského jara, krátce uvolněné od cenzury – posílal anonymní dopisy do několika celostátních redakcí, naznačující znalost informací o skutečném průběhu úmrtí Jana Masaryka. Když ho novináři vypátrali, část svých tvrzení odvolal a dokumenty, o nichž hovořil, se mu prý mezitím také ztratily. Podobných „zvláštních momentů“ v jeho životě a chování bylo mnohem více, v soukromí, v občanské politické činnosti v místě bydliště i na pracovišti poblíž Kadaně, kam dojížděl.
Hledání neznámého pachatele kriminalisté po půl roce zastavili
Případ střelby v autě u Postoloprt, původně kvalifikovaný jako trestní stíhání neznámého pachatele pro pokus o vraždu, kriminalisté po půl roce vyšetřování na začátku září 1969 zastavili, skutek se podle nich nestal, alespoň ne „cizím zaviněním“. Naopak v listopadu putoval k soudu dotyčný řidič a zpovídal se za křivé obvinění a hanobení čelných představitelů republiky – v souvislosti s informacemi, které naznačoval při zmiňovaném líčení smrti Jana Masaryka. Nakonec byl odsouzen jen za pomluvu a křivé obvinění na 32 měsíců, z „hanobení“ ho soudci zprostili. Ve vězení poté pobyl jen jeden rok, pak byl propuštěn ze zdravotních důvodů.
Sofistikovaná krádež knih s vyměněným razítkem
Ani za mřížemi ho ovšem neopustilo jeho zvláštní chování, jak dokládá příhoda, o níž se knížka také zmiňuje. Ve výkonu trestu rád zašel do vězeňské knihovny a půjčoval si tam knihy. A z nich třináct se mu jich zalíbilo natolik, že se rozhodl si je „ponechat navždy“. Ale šel na to velmi důmyslně a sofistikovaně – nestrčil si je „jen tak“ prostě do tašky, ale pečlivě se předem připravil na to, aby se na tento jeho další „zločin“ nikdy nepřišlo. „Ze stránek knih vystříhal razítka vězeňského zařízení a místo nich na dotyčná místa nalepil papír opatřený razítkem se svým vlastním jménem,“ popisuje Jaroslav V. Mareš. Čili na krádež se velice pilně připravoval, musel si například včas vyrobit dotyčná razítka. Byl to další zajímavý „konspirační“ postup. Tři týdny po této události už byl dotyčný muž ze zdravotních důvodů propuštěn z výkonu trestu.
Nikomu se nic nestalo, to je hlavní pozitivní moment
Střelba a podivná nehoda od Postoloprt v našem občasném seriálu Zapomenutá dramata je na rozdíl od jiných dílů a popisovaných událostí pozitivní aspoň v tom, že se při ní vlastně nikomu dalšímu nic nestalo. Na začátku vypadala jako nebezpečná scéna z amerického gangsterského filmu, na konci zbyl jen starší nemocný muž a také velký kus odvedené práce policistů a vyšetřovatelů, kteří se objasňování zvláštního příběhu museli intenzivně věnovat mnoho měsíců.
(ilustrační snímek nahoře: Škoda Octavia, model ze 60. let a tmavší vizáže. Zhruba tak nějak mohl vypadat vůz, v němž se u Postoloprt střílelo. Foto Auto Świat, auto-swiat.pl)
ČTĚTE TAKÉ: Zapomenutá dramata: lesy připomínaly dějiště války. Zabitý hajný má pomníček v Žerotíně
