Držím slovo a chci, abychom mohli žít svobodně, vysvětluje Vladimír Drápal z Loun, kandidát do Senátu
Louny – Vladimír Drápal (56) je lounský patriot, miluje kulturu, v minulosti byl ředitelem divadla, pořadatelem koncertů, teď se věnuje rozvoji lounské galerie. Je to občanský aktivista, pohyboval se v prostředí disentu a nezávislé kultury, spolupracuje s hnutím Milion chvilek pro demokracii. Do politiky však ještě nikdy aktivně nevstoupil. „Možná, že správný čas nastal až teď,“ říká muž, kterého mnoho lidí v republice zná pod přezdívkou Lábus a jenž v říjnu zkusí poprvé ve svém životě kandidovat do Senátu.
Kolik je vám let, kde jste se narodil, kde bydlíte teď? Jaké školy jste vystudoval?
Letos mi bylo 56 let. Narodil jsem se a celý život žiji v Lounech. Střední školu, zemědělku, jsem ale vystudoval v sousedním Žatci. Po maturitě jsem pracoval až do roku 1989 jako agronom v Agrochemickém podniku v Postoloprtech. Po roce 1989 jsem začal podnikat, a to převážně v kultuře. Začal jsem obchodem s knihami a hudbou, pořádal koncerty, založil hudební klub Mandarin, později Operu, dost dlouho dělal v soukromém kině, ale takovým vyvrcholením mé profesní aktivity bylo v roce 2002 vítězství ve výběrovém řízení na ředitele městského divadla. To se tehdy po rozsáhlé rekonstrukci připravovalo k zahájení provozu. Tam jsem vydržel prakticky až do konce loňského roku. Mezitím jsem vystudoval vysokou školu a dosáhl magisterského titulu v oboru andragogika a řízení lidských zdrojů na Univerzitě J.A.Komenského. Potom jsem ještě „vymyslel“ Galerii města Loun, která letos oslaví 10 let trvání, a zhruba před pěti lety jsem byl vedením města pověřen rekonstrukcí bývalého kulturního domu Zastávka, který dnes slouží jako reprezentativní prostor pro společenské akce v Lounech.
Kde teď pracujete? Pohybujete se pořád na poli kultury?
Ano, v současné době pracuji na pozici kurátora a produkčního Galerie města Loun. Zjistil jsem, jak je výtvarné umění různorodým a napínavým světem. Samozřejmě jsem neopustil ani pořádání koncertů, ale tuto aktivitu na čas zastavila koronavirová pandemie. Také je stále aktivní moje vydavateství Guerilla records, kde vydávám nahrávky kapel alternativního a undegroundového žánru, kterému se už nikdo jiný nevěnuje.
Co vás baví všeobecně na působení v kultuře?
Líbí se mi, že umění obecně obohacuje život. Baví mě snad všechno, začal jsem jako oddaný fanoušek Beatles, pak přešel na bigbít, co se tehdy dalo sehnat – Deep Purple nebo Black Sabbath. Pokračoval přes náročnější, alternativní muziku typu King Crimson, až jsem jednou uslyšel Plastic People a orientoval jsem se takřka výhradně na českou hudbu. Ale hudbu „okraje“, nikoli toho středního proudu. A asi nejvíc ze všeho jsem vášnivým čtenářem.
Působil jste i v disentu, je to tak? Odkud vznikla přezdívka Lábus – mám správný dojem, že je to podle Jirky Lábuse, který v jednom z dílů majora Zemana měl dlouhé vlasy a hrál „protistátního“ bigbíťáka – máničku ve stylu Plastiků?
Ano, do disentu jsem se dostal právě přes kulturu. Velký podíl na tom má Žatec, kde jsem se coby středoškolák seznámil s Jirkou „Zelím“ Zelenkou, Pavlem Škarýdem, Borkem Holečkem, Jardou Rosenkranzem a celou touhle nezávislou partou, která mi ledaskam pootevřela dveře a ukázala, že ty nejzajímavější a nejkvalitnější věci vznikají mimo „povolené“ umění, mimo oficiální scénu. Když jsem se seznámil s hudbou, kterou hráli třeba Plastic People, otevřel se mi úplně jiný svět. V tom jejich projevu jsem cítil opravdovost a přesvědčivost, jakou sám od umění čekám. Takže můj zájem mě přivedl až k umění tzv. zakázanému a pak už se to vezlo. Protože s tímhle uměním a neústupností ho provozovat navzdory době se pojila i jistá neústupnost osobní, morální, občanská. Začal jsem se chovat svobodně, ponechal si kritické myšlení… samozřejmě za to byly nějaké postihy, nepříjemnosti, dokonce i kriminál. Jedním ze symbolů byly i dlouhé vlasy, které nosím dodnes. A tím jsem se dostal i k další vaší otázce – ano, tehdy jsem byl podobný Jiřímu Lábusovi při jeho roli máničky právě v jednom z dílů seriálu Major Zeman. Zajímavé na tom je i to, že se skutečným Jirkou Lábusem jsme se později postupně stali přáteli a dnes se té přezdívce spolu už jen smějeme. Pořád se jí nemůžu nějak zbavit, říká mi tak třeba i předseda Senátu Miloš Vystrčil, nebo mi občas přijde do schránky pošta označená jen hodně stručnou adresou – Lábus, Louny. A listonoš stejně ví, kam ji má doručit.
Co rád děláte ve volném čase, jaké jsou vaše koníčky? Jaké jsou vaše oblíbené knihy, filmy? Jaké máte rád jídlo a u čeho si dobře odpočinete?
Já jsem jedním z těch šťastlivců, pro které je zaměstnání koníčkem. Díky své práci v divadle jsem objevil i poměrně širokou škálu umění a umělců, ke kterým bych se normálně nedostal, a zjistil, že jsou to většinou úplně normální lidé a naprosto jednoznačně platí, že čím větší „hvězda“, tím skromnější člověk. A taky že i některé, mnou nepříliš oblíbené žánry, když se dělají poctivě, jsou prostě kvalitním řemeslem. A že je dobré zůstat proto otevřený všemu a všem, zbavit se předsudků. Oblíbených knih, filmů a desek mám rád takovou spoustu, že nebudu unavovat jejich vyjmenováváním. K jídlu sním všechno, nejsem vybíravý. Určitou zajímavostí může být, že jsem byl patnáct let vegetariánem, ale po úrazu páteře jsem se probudil z narkózy a dostal jsem takovou chuť na maso, že ho od té doby zase jím. Odpočinu si třeba při výletech po okolních kopcích Českého středohoří, kam jezdíme a chodíme pravidelně s manželkou. Máme obrovskou partu přátel, navštěvujeme se často, často je to i u příležitosti koncertů, které pořádáme. Rád si odpočinu i jen tak doma, mám rád klidné společné chvíle s manželkou, i se třemi kočkami, které máme. A úplně největší relax je, když smím hlídat mého tříletého vnuka Ondřeje, to mě „nabije“ nejvíc.
Kde pracuje vaše manželka?
Ženatý jsem podruhé, teď jsme nedávno oslavili 13 let od svatby, ale známe se mnohem déle. Manželka pracuje ve volnočasovém centru při lounské knihovně a jinak pořád něco někde fotí. Hlavně krajinu Českého středohoří, hudební skupiny a lidi kolem nich. Teď na zimu chystá k padesátinám velkou výstavu ve Vrchlického divadle.
Kdy a jak vás napadlo, že byste zkusil kandidovat do Senátu? Nebo jste dostal nabídku od nějaké politické strany či skupiny? Co vás vede k tomu, že byste to chtěl zkusit?
Já tyhle nabídky dostával tak nějak pořád. Není žádným tajemstvím, že se považuji za to, čemu se říká občanský aktivista. Kdykoli jsem měl pocit, že je třeba připomenout, že svoboda není zadarmo, že se nenápadně vytrácí, že se dějí nějaké nepravosti, nějak jsem cítil potřebu se k tomu vyjádřit. Toho si všimly i politické strany, takže před 12 lety za mnou byli ve věci kandidatury do Senátu Zelení a před 6 lety TOP 09 a letos přišla ODS. Předtím jsem tu potřebu vstupovat aktivně do politiky necítil, spíš jsem se tomu bránil a chtěl zůstat tzv. nezávislým kritikem, ale co předvádí oligarcha Babiš za podpory komunistů a extrémistů na jedné straně, na druhé Miloš Zeman s obdivem k totalitním vládcům a někde uprostřed kvasí a bublá xenofobie, závist a nostalgie po starých dobrých pořádcích, kdy se vraždilo na hranicích, to mě donutilo přehodnotit svůj postoj. Nemalou míru na tom mělo hnutí Milion chvilek pro demokracii, poctivě jsem se účastnil všech demonstrací v Praze i v Lounech a dospěl jsem k názoru, že doba nazrála, abych se pokusil i já se svou troškou přispět k ochraně demokracie a svobody. A protože demonstrace na náměstí neměly žádný viditelný efekt, přijal jsem nabídku do politiky vstoupit osobně a napřímo. Musím dodat, že se mi povedlo oslovit lídry některých politických stran natolik, že kandiduji za čtyřkoalici demokratických stran, za ODS. TOP 09, KDU-ČSL a Klub angažovaných nestraníků, čili z toho se dá vyvodit, že jsem konstruktivní a svým životním příběhem důvěryhodný.
Pokud byste byl zvolen, na jakou věc nebo téma byste se jako senátor chtěl zaměřit? Co vás prioritně štve nebo trápí a chtěl byste to zkusit zlepšit nebo změnit?
Senátor má přece jen omezené možnosti, Senát nesestavuje rozpočet, a tedy sliby, jak se něco opraví, postaví a zaplatí, jsou nezodpovědné a falešné. Ale pravdou je, že určitá témata se prolínají všemi městy našeho senátního volebního obvodu: financování zdravotnictví, nedokončená infrastruktura, sucho a regulované vodní toky, specifické otázky pěstování chmele, který celý obvod propojuje. Rád bych pracoval ve Výboru pro školství, kulturu a lidská práva. Ve vzdělání je podle mě budoucnost, v kultuře se udržuje identita národa a má nezastupitelnou úlohu v lidském životě. Konkrétní problémy se dají řešit ve zdravotnictví, tam je to bolest nejsilnější, určitě bych se chtěl pokusit o zařazení žatecké nemocnice do páteřní zdravotnické sítě Ústeckého kraje a rakovnické nemocnici pomoci k získání rovnocenného přístupu k dotacím, nemocnice nemůže být znevýhodňována v získávání dotací jen proto, že je soukromý subjekt. A lidská práva pro mě byla důležitá před rokem 1989 i teď; země, která je nedodržuje, se nemůže nazývat civilizovanou. Stejně tak opovrhuji politiky, kteří za nás chtějí hlasitě makat, ale pak se ukáže, že nejvíc makali hlavně pro sebe.
Kde a jak budete slavit své zvolení, pokud by to vyšlo?
O tom vůbec nepřemýšlím, první výsledky budou známy 3. 10., a to je mé manželce Věře 50 let a v divadle můj přítel, doktor Zdeněk Šesták, slaví 95. narozeniny, tak to bude i tak takový slavící den na mnoha frontách. Ale já budu slavit, i kdyby to nevyšlo, nabídl jsem svou ruku dobrovolně, a pokud ji voliči odmítnou, můj život je postaven na pevnějších základech, než je voličská přízeň. Každopádně ale děkuji všem svým podporovatelům, překvapilo mě, že jich je tolik. A přece jen, protože štěstí přeje připraveným, mám už rezervované prostory, kde bych měl senátorskou kancelář, a také své „emisary“ v Rakovníku i Žatci.
Co myslíte, proč by zrovna vás měli lidé volit?
Protože jsem člověk, který drží slovo. A protože jsem místní patriot, který chce být v Senátu, aby našemu regionu pomohl, a také proto, abychom mohli žít svobodně a podle svého. Vidím postupné oklešťování občanských práv a svobod, nezastíranou orientaci směrem od euroatlantické civilizace a jejích hodnot, posluhování Číně a Rusku, rozdělování společnosti, dehonestaci politických protivníků, buzeraci podnikatelů, neschopnost vlády obstát v krizových situacích. Tyto kroky současné politické reprezentace, která navíc vládne s podporou komunistů a extremistů, jsou pro mě nepřijatelné. Odporuje to mému vnímání světa, ve kterém chci žít a ve kterém by měly žít moje děti a vnuci. Záleží mi na tom, v jaké zemi budou vyrůstat. Nepřál bych už nikomu, aby dospíval ve státě, kde je hospodářství v troskách a lidé se bojí projevit svůj názor, musejí žít za ostnatým drátem a poslouchat nabubřelé lži z úst tzv. představitelů své země. To jsem zažil já, ale i tehdy jsem se proti tomu snažil vystupovat, změnit to k lepšímu, žít svobodně a radostně. Před rokem 1989 jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří mě naučili přemýšlet a v rámci možností se chovat svobodně a nezávisle, což s sebou přinášelo samozřejmě nemalé problémy. Ale také mě naučili, jak důležité je slovo, důvěra v druhé, sounáležitost, ale i odpovědnost za sebe. A že člověk může mít svůj názor a může si za ním stát třeba i navzdory době. A to je myslím pro člověka, který se hodlá politice věnovat, možná to nejdůležitější.
Děkuji za rozhovor.
(PR, placený článek, autorský projekt redakce noviny-zblizka.cz)
